Pojmy

plynný obal Země. Sahá od zemského povrchu do výšek několika desítek tisíc km. Podle průběhu teploty vzduchu s výškou dělíme atmosféru na troposféru, stratosféru, mezosféru, termosféru a exosféru. Atmosféra je tvořená směsí různých plynů, vodní páry a obsahuje také pevné a kapalné částice. Mezi atmosférickými plyny má nejvyšší zastoupení dusík (78 %) a kyslík (21 %). Ostatní plyny (argon, oxid uhličitý, neon, hélium, metan, krypton, vodík, oxid dusný, xenon, oxid siřičitý, ozón, oxid dusičitý) mají jen malé zastoupení. Chemické složení atmosféry je zhruba konstantní asi do výšky 100 km. Výjimku tvoří oxid uhličitý, jehož množství se mění v čase a místě a ozón, který má nejvyšší koncentrace zhruba ve výšce 22 km.    

den, v němž byla maximální teplota vzduchu -10 °C nebo nižší. Na stanici Spořilov bývá v průměru 1 arktický den za rok, naposledy byl zaznamenán v roce 2009.

den, v němž byla maximální teplota vzduchu 0 °C nebo nižší. Na stanici Spořilov bývá v průměru 28 ledových dní za rok.

den, v němž byla maximální teplota vzduchu alespoň 25°C. Na stanici Spořilov bývá v průměru 62 letních dní za rok.

den, v němž byla minimální teplota vzduchu 0 °C nebo nižší. Na stanici Spořilov bývá v průměru 92 mrazových dní za rok.

den, v němž byla maximální teplota vzduchu alespoň 30°C. Na stanici Spořilov bývá v průměru 17 tropických dní za rok.

je proces, při kterém atmosféra propouští krátkovlnné sluneční záření ale tepelné záření vyzářené zemským povrchem pohlcuje. V důsledku toho se atmosféra ohřívá a sama pak vyzařuje tepelné záření. Jde o analogii se skutečným skleníkem, kde se pěstují květiny – ten skrz skleněné desky pouští dovnitř sluneční záření, teplo ale ven nepropouští. Díky zemské atmosféře se tedy výrazně zmenšuje rozdíl mezi teplotami ve dne a v noci, rozdíl mezi teplotami v zimě a v létě a také rozdíl mezi teplotami v okolí rovníku a nad póly (obecně v nižších a vyšších zeměpisných šířkách). Globální teplota je díky skleníkovému efektu cca o 33 °C vyšší. Na Měsíci, který nemá atmosféru, dosahuje teplota na osvícené polokouli až +123 °C, zatímco na noční klesá průměrně na -181 °C.

vzácný a málo pravděpodobný jev nebo hodnota. Nejčastěji to jsou nejnižší (minima) nebo nejvyšší (maxima) hodnoty meteorologických prvků zaznamenané během daného období. Lze zjistit extrémy pro daný den, měsíc (např. lednové extrémy), sezónu nebo absolutní extrémy pro celé zaznamenané období.

dělí řadu vzestupně seřazených hodnot na dvě stejně početné poloviny. Vystihuje střed, kolem něhož jsou pozorování rozprostřena. Platí, že nejméně 50 % hodnot je menších nebo rovných a nejméně 50 % hodnot je větších nebo rovných mediánu.

je hlavní složkou zemního plynu. Skleníkový plyn, který je asi 20krát účinnější než oxid uhličitý. Před začátkem industrializace (rok 1750) byly koncentrace metanu 0,7 ppm (částic v milionu), aktuální koncentrace jsou 2 ppm a dále rostou. Hlavními zdroji jsou mokřady, tání permafrostu, termitiště, oceán, těžba zemního plynu, ropný průmysl, rýžová pole, střevní fermentace dobytka, kanalizace a pálení biomasy. Metan se poměrně rychle v atmosféře chemicky rozkládá, průměrná doba životnosti metanu v atmosféře je 11 let (je mnohem kratší než životnost oxidu uhličitého).

složitý výpočetní program, který pomocí fyzikálních rovnic popisuje procesy odehrávající se v atmosféře a oceánu. Spuštění takového programu je možné jen na nejvýkonnějších počítačích. Model dokáže simulovat současné klima na základě pozorovaného růstu skleníkových plynů a také spočítat vývoj klimatu pro různé emisní scénáře.

Průměrná doba opakování nějakého jevu. V případě srážek se jedná o posouzení extrémního úhrnu. Hodnoty se zjišťují analýzou dlouhodobých časových řad pozorování. Např. 100-letý srážkový úhrn je takový úhrn, který je v dlouhodobém průměru dosažen nebo překročen jedenkrát za 100 let. Jde o statistickou charakteristiku, nikoli predikční.

noc, během níž minimální teplota vzduchu neklesla pod 20°C. Na stanici Spořilov bývá obvykle žádná nebo jedna tropická noc za rok (v průměru 0,5 dne).

klimatologická charakteristika získaná z pozorování za delší období, zpravidla za 30 let. Dlouhodobé klimatologické charakteristiky jako je průměr, medián nebo percentily jsou počítány za období 1981-2010.

je významný skleníkový plyn. Do atmosféry se dostává dýcháním většiny živých organismů, spalováním látek obsahujících uhlík, rozkladem organických materiálů a sopečnými výbuchy. Odstraňuje se při fotosyntéze (probíhající ve dne), také se rozpouští v oceánech a spotřebovává při zvětrávání hornin. Množství CO₂ v atmosféře má výrazný denní a roční chod. Ve dne je ho méně než v noci a v létě je ho méně než v zimě. Jeho koncentrace také závisí na místě: nad souší je vyšší než nad oceány. V současnosti je koncentrace CO₂ v atmosféře kolem 0,04% (asi 410 ppm tj. částic v milionu) a roste v průměru o 1,5 ppm/rok. Před začátkem industrializace (rok 1750) byla koncentrace 280 ppm. Nejdelší měření probíhají na stanici Mauna Loa, Havaj. Oxid uhličitý setrvává v atmosféře 100 až 200 let.

nejvyšší koncentrace je v nadmořských výškách 20-50 km, v tzv. ozónosféře. Ozón vzniká fotochemickými reakcemi vyvolanými ultrafialovým zářením. Intenzivně pohlcuje škodlivé ultrafialové záření hlavně v oblasti vlnových délek 0,22 - 0,36 μm. V minulosti docházelo vlivem některých člověkem vyrobených chemikálií (např. freony) k destrukci ozónu a vzniku tzv. ozónové díry. Po zákazu nebezpečných látek Montrealským protokolem z roku 1987 se koncentrace ozónu pomalu zvyšují.   

jsou ve statistice čísla (hodnoty), která dělí soubor vzestupně seřazených hodnot na 100 stejně velkých částí. Např. 10P (10. percentil) znamená, že 10 % prvků daného souboru má hodnotu menší než je hodnota 10P. 90P (90. percentil) znamená, že 10 % prvků má hodnotu větší než je hodnota 90P.

plyny obsažené v atmosféře, které se podílejí na skleníkovém efektu. Hlavním skleníkovým plynem je vodní pára. Mezi další významné patří oxid uhličitý CO₂, metan CH₄, oxidy dusíku N₂O, NO₂ (všechny mají hlavní zdroj v přírodě, ovšem v posledních 150 letech se na jejich produkci výrazně podílí lidstvo) a freony (ty produkuje pouze lidstvo cca od roku 1960, v přírodě samovolně nevznikají a také jejich odbourání je velmi problematické).

okamžitý stav atmosféry v daném místě charakterizovaný souhrnem okamžitých hodnot všech meteorologických prvků (např. tlak, teplota a vlhkost vzduchu, směr a rychlost větru, množství oblačnosti, přítomnost srážek, jejich intenzita a skupenství) a jevů. Aktuální hodnoty těchto charakteristik mohou být i značně rozdílné od měsíčních průměrů.

též klima. Dlouhodobý režim počasí charakterizovaný průměry, extrémy a dalšími statistickými charakteristikami meteorologických prvků, které jsou vypočítané za delší časové období (zpravidla 30 a více let).

udává, jakou rychlostí se vzduch pohybuje v daném směru. Rychlost větru se standardně měří ve výšce 10 m nad terénem a uvádí se v metrech za sekundu (m/s). Na stanici Spořilov je anemometr umístěný na střeše budovy ÚFA, kde vítr není ovlivňován okolními budovami a stromy. Měření probíhá kontinuálně a ukládá se v minutovém intervalu jako průměr za poslední minutu. Denní průměr rychlosti větru se počítá jako prostý aritmetický průměr z hodnot v klimatických termínech.

odhad, jak bude lidstvo v budoucnu vypouštět skleníkové a dalších plyny do ovzduší. Existuje více scénářů založených na různé míře ekonomického vývoje, rychlosti zvyšování populace a zda se bude lidstvo chovat víc ekologicky nebo naopak bude preferovat maximální zisk. Na základě těchto scénářů na cca 100 let dopředu se odhadují koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a ty vstupují do klimatických modelů, kde mění sílu skleníkového efektu.

předpoklad, jakým způsobem se budou měnit průměrné charakteristiky klimatu i četnost a intenzita extrémních jevů na následujících 30 až 100 letech (obvykle do roku 2100). Scénáře vycházejí z výpočtů klimatických modelů pro jednotlivé emisní scénáře. Existuje mnoho variant, jak se bude klima v budoucnu vyvíjet. Vývoj klimatu do budoucna není možné odhadovat na základě změn pozorovaných v minulosti, protože vazby uvnitř klimatického systému se během času mění. Navíc je klimatický systém ovlivňován vnějšími faktory a nezanedbatelnou roli hrají zpětné vazby uvnitř systému, které můžou prvotní impuls utlumit a nebo naopak zesílit.

Automatická meteorologická stanice měřící v minutových intervalech. Stanice je umístěna v areálu Ústavu fyziky atmosféry AV ČR na Spořilově (GPS N50°02.475, E014°28.615, nadmořská výška 275 m n.m.). Měření probíhají od 1. ledna 2005. Pro klimatologické účely byla řada prodloužena pomocí naměřených hodnot ze stanice Praha Libuš. Nyní máme k dispozici řadu měření dlouhou 46 let (1971–2016). Na Stanici se měří teplota, srážky, tlak, rychlost větru a relativní vlhkost.

přesněji denní úhrn srážek. Množství srážek spadlé během daného dne (tj. v intervalu 7:01 daného dne až 7:00 dne následujícího), měří se v mm. 1 mm srážek odpovídá 1 litru vody spadlé na plochu 1 m².

atmosférické srážky vypadávající z kupovitých oblaků, zejména z kumulonimbů. Mají přeháňkový nebo lijákový charakter, krátkou dobu trvání a často větší intenzitu. Bývají provázeny bouřkou. V našich zeměpisných šířkách v létě jsou obvykle tvořeny velkými dešťovými kapkami, někdy kroupami, v přechodných ročních dobách a v zimě zpravidla mokrým sněhem nebo sněhovými krupkami.

atmosférické srážky vypadávající z vrstevnatých oblaků, zpravidla druhu nimbostratus a altostratus. Jsou tvořeny vodními kapkami nebo ledovými částicemi padajícími po delší dobu s víceméně stálou intenzitou, obvykle ve tvaru deště, mrholení, sněhu, sněhových zrn a zmrzlého deště nebo krupek. Tyto srážky bývají často pozorovány nad většími územními celky.

průměrná teplota vzduchu na Zemi. K výpočtu se používají údaje o teplotě vzduchu ve 2 m nad povrchem z meteorologických stanic na pevninách a z měření teploty vzduchu nad mořskou hladinou z lodí a pevných bójí. Hodnoty se do průměru započítávají s určitou vahou podle hustoty měření (počet stanic na pevnině je výrazně větší než nad oceánem, přitom teplota nad pevninou je obvykle v létě vyšší a v zimě nižší, než nad oceánem).

nejvyšší naměřená teplota vzduchu daného dne (tj. v intervalu 21:01 předchozího dne až 21:00 aktuálního dne). Teplota je měřena v meteorologické budce ve výšce 2 m nad povrchem země a je udána ve °C.

nejnižší naměřená teplota vzduchu daného dne (tj. v intervalu 21:01 předchozího dne až 21:00 aktuálního dne). Teplota je měřena v meteorologické budce ve výšce 2 m nad povrchem země a je udána ve °C.

teplota vzduchu měřená v meteorologické budce ve výšce 2 m nad povrchem země, udává se ve °C. Počítá se jako vážený aritmetický průměr z hodnot v klimatických termínech, hodnota ve 21:00 má největší váhu a tak se bere dvakrát, tedy Tprum = (T7+T14+T21+T21)/4.

termín, kdy se odečítají tzv. klimatické charakteristiky. Zatímco některé charakteristiky jako je tlak, teplota, vlhkost a množství oblačnosti se měří ve všech termínech, úhrn srážek, maximální a minimální denní teplota, délka slunečního svitu, výška sněhové pokrývky, výška nového sněhu, globální záření a některé další se odečítají jen 1x za den v určený termín. Termíny jsou 7, 14 a 21 hodin místního času. V České republice jsou klimatické termíny podobné jako synoptické, v některých časových pásmech se výrazně liší. Z termínových hodnot se počítají průměrné denní charakteristiky z důvodu zachování homogenity časových řad a také s ohledem na nenáročnost výpočtu. Hodnoty se využívají k popisu klimatu v dané lokalitě a zejména k detekci a popisu klimatické změny.

termín, kdy se odečítají meteorologické prvky ve světovém čase, na všech místech na Zemi se měření provádí ve stejný okamžik. Stejně jako v klimatických termínech se měří teplota vzduchu, tlak, vlhkost, rychlost a směr větru, pokrytí oblohy oblačností a úhrn srážek za posledních 6 hodin. Do hlášení se dále uvádí aktuální stav počasí, druh srážek, výška a druh oblačnosti, největší náraz větru za posledních 6 hodin, dohlednost, doprovodné jevy (např. blesky, náledí apod.). Termíny jsou 0, 6, 12 a 18 hodin UTC. Naměřené hodnoty se používají k tvorbě synoptických map a jako vstupní data pro předpovědní numerické modely, které předpovídají počasí na několik následujících dní.

též tlak vzduchu. Uvádí se v hPa (1 hPa=100 Pa). Denní průměr se počítá z hodnot odečtených v klimatických termínech. Uváděný atmosférický tlak není přepočítán na nulovou hladinu moře. Průměrný tlak vzduchu u hladiny moře na 45° zeměpisné šířky při teplotě 0 °C je 1013,25 hPa. S rostoucí nadmořskou výškou atmosférický tlak klesá.

dlouhodobá změna určité charakteristiky, pro jejíž správnou detekci je důležitá dostatečně dlouhá homogenní řada souvislých měření (v klimatologii nejméně 30 let). Homogennost znamená, že v řadě nejsou žádné skokové změny způsobené např. změnou přístrojů nebo přemístěním stanice na jiné místo, do jiné nadmořské výšky. Obvykle se uvádí lineární trend, tzn. že veličina po celou dobu rovnoměrně roste nebo klesá. Trend se nikdy nepočítá jako rozdíl první a poslední hodnoty v řadě měření nebo rozdíl nejvyšší a nejnižší naměřené hodnoty.

spodní část atmosféry Země. V troposféře se vyskytují nejvýznamnější povětrnostní jevy a tvoří se v ní počasí. Troposféra je neustále promíchána, takže vzduch má stálé zastoupení plynů. V troposféře jsou soustředěny 3/4 hmotnosti atmosféry a vyskytuje se v ní téměř veškerá voda obsažená v atmosféře. Ve středních zeměpisných šířkách je průměrná výška troposféry 11 km, mění se v závislosti na ročním období a na celkové povětrnostní situaci. Průměrný pokles teploty vzduchu s výškou je 0,65 °C na 100 m.

udává míru nasycení vzduchu vodní parou a je vyjádřena v procentech (%). 0 % znamená, že vzduch neobsahuje žádnou vodní páru a 100 % znamená, že vzduch je vodní párou nasycen např. při mlze nebo dešti. Denní průměr se počítá jako aritmetický průměr z hodnot naměřených v klimatických termínech.

obvykle několikadenní letní období s výrazně nadnormální teplotou vzduchu pro dané území. Ve střední Evropě vlny veder souvisejí hlavně s přílivem teplého vzduchu z jižního či východního směru, nicméně se uplatňuje i radiační ohřívání zemského povrchu během bezoblačných dní a snížený ochlazovací efekt výparu z důvodu nedostatku vody v krajině.

většina atmosférické vody je soustředěna v troposféře, s výškou její obsah rychle klesá. Voda se v troposféře vyskytuje ve všech 3 skupenstvích (pevném, kapalném i plynném). Vodní kapky a ledové krystalky tvoří oblaka. Vodní pára se do atmosféry dostává zejména vypařováním rozsáhlých vodních ploch (oceánů, jezer), vypařováním vody obsažené v půdě, rostlinách a živých organismech a v mnohem menší míře i sublimací ledu a sněhu. Množství vodní páry ve vzduchu je časově i místně velmi proměnlivé, pohybuje od 0 do 3% objemu. Vodní pára je významný skleníkový plyn.